Pozdrav od herečky Ivany Andrlové
Pozdrav od herečky Ivany Andrlové
Většině z nás vstoupila do povědomí jako Alenka z televizní inscenace Podnájemníci, ve které vytvořila hlavní roli. Tato inscenace ji vlastně, jak sama říká, přivedla na svět. Pak následovala další dvě volná pokračování – Bratr nebo otec a Dopis psaný španělsky, dále Příliš mladí na lásku, Písemky, Výlety, televizní seriál Dobrá Voda a další role a při tom všem šestileté studium na pražské konzervatoři. Byla populární daleko dřív, než se stala opravdovou herečkou. Takový byl nástup jedné z představitelek naší nejmladší herecké generace, sympatické členky Divadla Jiřího Wolkera v Praze, IVANY ANDRLOVÉ. Studium ukončila teprve v r.
Je poslední červnové úterý, sedíme v malé herecké šatně, Ivana má před sebou předposlední představení divadelní sezóny 1982 až
Jaké to je hrát v divadle, které je převážně určeno dětským divákům? Vím od jedné vaší předchůdkyně, že na jevišti dopadaly občas i hřebíky.
Hrát pro děti je samozřejmě hezké, hrozně hezké, ale zároveň i těžké. Děti jsou totiž na jednu stranu velmi spontánní a reagují tak, jak dospělý divák nikdy nereaguje. Ale na druhé straně, když se jim něco nelíbí, dají to patřičně znát. Je pravda, že kdysi se zde dokonce střílely i skobičky, ale to já už nepamatuji. Máme lepší zkušenosti s diváky sobotními a nedělními, než s těmi, kteří k nám přicházejí ve všední dny, kdy představení jsou vyhrazena převážně školám.
Ivano, jaký je to pocit, být po čase hereckou partnerkou svému prvnímu učiteli? Mám teď na mysli Rudolfa Jelínka a seriál Dobrá voda.
I takové věci se stávají. S Rudolfem Jelínkem jsem hrála poprvé již v seriálu 30 případů majora Zemana, to bylo ještě v době, kdy mne učil. V Dobré Vodě jsme pak byli vyloženými partnery. S tímto hercem a pedagogem jsme vycházeli velice dobře již na škole. Zřejmě proto, že patří k střední generaci, se s ním i dobře spolupracuje a má pro mladé lidi pochopení.
S kterými režiséry se vám spolupracuje nejlépe?
Nejvíce věcí jsem točila s režiséry Filipem a Adamcem. F. Filip je vlastně můj objevitel a J. Adamec patří zase k mladé generaci. Práce s nimi je samozřejmě odlišná, ale oba jsou výborní. Hlavní však je, že jejich díla mají výsledky a jsou, myslím, vždy na úrovni.
Můžete nám prozradit, na čem pracujete v současné době?
Nedávno jsem dokončila seriál Létající Čestmír, který natáčel režisér V. Vorlíček. Je to jakási obdoba Arabely, kde na rozdíl kouzelného prstenu, hrají hlavní roli kouzelné květiny. V televizi jsme právě dotočili Hrubínovy Lešanské jesličky a práce, která mne ještě čeká, je televizní seriál J. Hubače v režii J. Adamce – Sanitka.
Na začátku jsem se zmínil o vaši zahraniční dovolené. Jezdíte do zahraničí často?
S divadlem jsem zatím byla pouze v NDR. Jinak jsem v roce 1981 podnikla takovou prázdninovou okružní cestu: Německo, Švýcarsko, Itálie a Francie. Byla to má první větší cesta a hned na jejím začátku jsem si myslela, že končí. Jela jsem tehdy vlakem a na nádraží v Chebu začala celní kontrola. Ve vlaku se zřejmě rozkřiklo, že v něm jedu i já. Už jsme byli všichni odbaveni, když se najednou ozval hlas celníka: „Je tady někde Ivana Andrlová?“ Já jsem se šíleně vyděsila, protože jsem si říkala, že asi nemám něco v pořádku a už jsem se viděla, jak mne vysazují z vlaku a že tedy nikam nejedu. Jsem prostě ten typ, co má vždycky strach a rázem je ze mne hrozný zmatkář – na to stačí revizor v tramvaji – takže i když mám všechno v pořádku, musím nutně budit podezření. Ale váš příslušník mi řekl, že se jde na mne jenom podívat, protože také pochází z Východních Čech jako já a že snad dokonce chodil s mými sourozenci do školy. Vysvětlilo se tedy, že mám vše v pořádku, ale řeknu vám, že mne tehdy vyděsil hrozně.
Ivano, děkuji za rozhovor a snad někdy zase na stránkách našeho časopisu nashledanou.
Dr.
Snímky autor
(Clo-Douane, léto 1983)
