Několik otázek pro Jiřího Suchého
NĚKOLIK OTÁZEK PRO JIŘÍHO SUCHÉHO
Člověk je smrti blízek
Tím že se narodí
Zatím co žere řízek
Srdce mu marodí
J. S.
Jiří Suchý – herec, zpěvák, textař, básník, skladatel, hudebník, dramatik, scénárista, režisér, výtvarník, organizátor, spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a později divadla Semafor. Kníže českých textařů, jak ho nedávno nazval Jan Kolář. Umělec, který se natrvalo zapsal nejen do historie Semaforu, ale společně s Jiřím Šlitrem do vývoje naší populární hudby vůbec. Navazuje podle svého na poetismus Nezvala, Voskovce, Wericha a dalších. Sám tvrdí, že jeho hry jsou určeny nejen pro intelektuály, nýbrž i pro lidi prosté, leč přemýšlivé. Ano, nevytváří laciný humor za každou cenu, ale často se dotýká i závažných problémů a nutí diváka k přemýšlení. Jeho Faust je např. zasazen do období protektorátu, ale ani ve hře Jonáš, dejme tomu v úterý se nevyhýbá protiválečnému tématu – ať už svým vyprávěním o Adolfovi Hitlerovi nebo písní Dneska jsme dál.
Jiří Suchý je autorem téměř tisíce textů k písním nebo spíš básní, řady divadelních her, několika filmů a knížek, objevitel řady talentovaných zpěváků a herců. O tom, že se tento umělec stal pojmem pro současné moderní umění, svědčí i to, že se jeho jméno dostalo do učebnic literatury a ukázky z jeho tvorby do čítanek. V současnosti je Jiří Suchý jedním z nejzaměstnanějších umělců a tak jsem ho zastihl právě uprostřed tohoto maratónu.
Nedávno jste se vrátil s divadlem ze zájezdu do Finska a PLR. Ve Finsku jste uvedl ve světové premiéře (dokonce dříve než doma) vaši zatím poslední inscenaci Second Hand Show (v české verzi s názvem Vetešník). Můžete se s námi rozdělit o své dosud čerstvé zážitky z těchto cest?
Oba zájezdy se vydařily. Ve Finsku už jsem skoro jako doma. Režíroval jsem tam našeho Fausta, Kdyby 1 000 klarinetů, Finové hráli naši Dobře placenou procházku a nyní jsme tam uvedli Second Hand Show. To je program v angličtině, ale takové, které rozumějí Evropané, nebo spíš je to takové esperanto. Do Finska jsme jeli s velkým otazníkem, čekali jsme, jaký budeme mít úspěch. Úspěch jsme měli, což bylo způsobeno i tím, že naše divadlo má ve Finsku již své jméno, máme tam své fanoušky, takže jsme pro ně nebyli velká neznámá. V PLR jsme byli asi po 25 létech. Uvedli jsme tam rovněž tuto hru, ale v české verzi a dále hru Jonáš, dejme tomu v úterý. To, že jsme hráli česky, i když jsem některá slova nahradil jinými výrazy, se nám vyplatilo, protože naše jazyky jsou přece jen dost příbuzné. Diváci nám rozuměli asi z 60-65%.
Jezdíte často do zahraniční, a jaké máte zkušenosti s příslušníky celní správy?
Do zahraniční jezdím jednak soukromě a pak studijně. Občas s divadlem. V divadle nám teď nastává taková éra, kdy začneme dost cestovat. Finsko, PLR a před tím NDR to byly takové prvopočátky. V dohledné době počítáme s větší šňůrou zájezdů, ale zatím je vše teprve v jednání. Zkušenosti s celníky mám co nejlepší. Všechno jde hbitě a domnívám se, že se hodně zlepšilo od dob minulých. Je to asi tím, že příliv turistiky je už tak velký, že vše musí dostat správné obrátky.
Za krátkou dobu oslaví Semafor 30. narozeniny. Děláte si někdy sám pro sebe rekapitulaci, co jste za ta léta vytvořil, čeho jste dosáhl, čeho nedosáhl a čeho ještě chcete dosáhnout?
Samozřejmě, že si toto porovnání provádím, to už patří k mé profesi. Teď bychom právě chtěli v této poslední fázi dostat divadlo trochu do evropského povědomí, proto usilujeme o zahraniční zájezdy. V odborných kruzích v Evropě se o nás ví, zájem by byl, chceme proto rozšířit tyto kruhy i o tu kulturnější část veřejnosti. Bohužel musím mluvit o poslední fázi, protože samozřejmě vím, že dalších 30 let už nebude, že to bude o mnoho méně – možná takových 12 nebo 10 let.
Svého času jste byl jednou z osobností, která podstatně ovlivnila vývoj naší populární hudby. V současné době se v tomto směru držíte v ústraní. Je to tím, že jste ztratil o současnou hudbu zájem?
Už s Jiřím Šlitrem jsme se v poslední etapě jeho života silně zabývali tím, že opustíme scénu pop-music a přenecháme ji mladším, protože už tenkrát se do popředí dostávala beatová hudba. Šlitr sice napsal několik beatových skladeb, a myslím, že ne špatných, ale přece jen nám to nebylo vlastní. Řekli jsme si, že budeme dělat spíš hudbu divadelní a muzikály. Právě nyní začínáme psát s Ferdinandem Havlíkem swingovou operu – a to právě v době, kdy jsou v módě rockové opery.
Jaký je to pocit, když se člověk ještě za svého života dostane do školních učebnic a uvědomí si, že se může stát třeba maturitní otázkou?
No to je tedy blbej pocit. Být školní látka a uvědomit si, že ze mne někdo může dostat sardel, to je hrozný pocit. Dovedu si představit, co si pak děti o mě říkají.
Vaše jméno se stalo něco jako značkou kvality. Není ale ku škodě, že divadel vašeho typu není více, nechybí vám někdy konkurence?
Byl jsem vždy zastáncem konkurence, protože je to obrovská pobídka měřit si síly. Svého času jsme vedli skoro konkurenční boj s divadlem Rokoko, které kdysi vyrábělo zábavu a písničky jako my, a tak jsme se vždy snažili, abychom byli ve všem první a bylo to velice zábavné.
Sám nejlépe znáte atmosféru svých představení. Semafor praská ve švech, na chodbě diváci zakopávají o kulisy, na vstupenky stojí několikahodinové fronty, diváci vás nechtějí pustit z jeviště. Je asi těžké udržet si popularitu současně tří generací diváků, zvláště jedná-li se o autorské divadlo.
Máte pravdu. Samozřejmě si myslím, že nejsem mluvčí té nejmladší generace, ale snažím se o to, abych jim nebyl aspoň protivný. Kupodivu teď poslední léta pozoruji, že se mladá generace u nás objevuje ve větším procentu, než tomu bylo jeden čas. Začátkem sedmdesátých let jsem měl pocit, že budeme generačním divadlem, že budeme odcházet a stárnout s diváky a diváci s námi. Dnešní mládež, která k nám chodí, je jiná než kdysi. Tehdy jsme byli módní, Semafor se nosil, hrál se u nás rock and roll a pro mladé to byl odvaz. Kdežto dnes k nám chodí jen ta část mládeže, která navštěvuje divadla a která je kultivovanější – a to jsem rád.
Stál by někdo z umělců vám za takovou námahu dostat se na představení?
Stával jsem kdysi fronty na Jana Wericha, a kdyby žil a hrál, tak bych si šel stoupnout do fronty zase. Byla to pro mne vždy obrovská škola, ale i zábava a zážitek. Jinak bych ochotně stál fronty na Cimrmana a na brněnské Divadlo na provázku.
Z vlastní zkušenosti vím, že složení obecenstva není v divadle vždy stejné. Někdy je lepší, jindy horší. Do jaké míry mohou podle vás diváci ovlivnit průběh a kvalitu představení? Zdá se mi, že kvalita diváků bývá horší při organizovaných návštěvách.
Vždycky přemýšlím, čím to je. Někdy si říkám, že je to i trochu v nás, že obecenstvo nerozpumpujeme, ale někdy obecenstvo nerozpumpuje nás. To je známá věc, že když se jedná o hromadný zájezd, je obecenstvo špatné. Mívali jsme objednávky na rok a půl dopředu, takže jsme se snažili podnikům vyhovět. Přišli jsme ale na to, že tím utrpí představení a především ten zbytek lidí, kteří si pracně vystojí fronty na vstupenky.
Pro Semafor jste úspěšně zdramatizoval Erbenovu Kytici a Goethova Fausta. „Chystáte“ se na některého dalšího klasika?
Nedá se říct, že zdramatizoval. Jednalo se spíš o parafrázi. Částečně to bylo o tom a částečně o něčem jiném. Dramatizace je převyprávění příběhu, kdežto já jsem šel někdy proti příběhu a to mne dráždilo si s tím hrát. Jak jsem již zmínil, píšeme s F. Havlíkem swingovou operu a ta je na Flaubertovo téma Pokušení svatého Antonína.
Můžete nám prozradit vaši příští premiéru?
Příští premiéra nese název Výhybka. Je to takový zvláštní muzikál, trochu science fiction, ke kterému mi hudbu složil Ferdinand Havlík.
Poslední otázka. Jak to všechno zvládnete?
Těžko.
Víc už mi Jiří Suchý nestihl říct, protože měl právě nástup na scénu. Vcházíme-li do Semaforu, nad schodištěm můžeme zahlédnout nápis BUĎ VÍTÁN, KDO S DOBRÝM ÚMYSLEM ODCHÁZÍŠ. Přeji Jiřímu Suchému i jeho kolegům, aby z jejich představení odcházeli diváci vždy jen s dobrým úmyslem a dobrou náladou. Bude to největší poděkování za jejich práci.
Dr. Milan Novák
Snímky: autor (1), Z. Bureš (1)
