Na návštěvě u Spejblů
NA NÁVŠTĚVĚ U SPEJBLŮ
K nejčastějším „zákazníkům“ příslušníků celní správy patří bezesporu soubor našeho nejoblíbenějšího a světoznámého loutkového divadla – Divadla Spejbla a Hurvínka. Navštívil jsem proto ředitele divadla a interpreta obou hlavních postav, národního umělce Miloše Kirschnera, abych ho požádal o několik slov.
Pane řediteli, v minulém roce celá naše veřejnost žila Rokem českého divadla. Tato událost jistě ovlivnila i divadlo loutkové.
Hlavním příspěvkem našich loutkářů k této slavné události byla přehlídka loutkových inscenací čtyř špičkových divadel pro dospělé, uspořádaná v Divadle S + H. Kromě našeho souboru se na ní představila divadla z Liberce, Plzně a Hradce Králové. Máme za to, že tento neokázalý festival loutkového umění, doplněný několika studiovými experimentálními představeními, byl důstojnou ukázkou práce našich loutkářů.
Měl jsem štěstí v dětství osobně poznat i zasloužilou umělkyni Jiřinu Skupovou, manželku zakladatele divadla. Od té doby uběhla řada let a divadlo se těší stále větší, a zejména zahraniční, popularitě. Skrývá se za tím jistě velký kus poctivé práce všech zúčastněných. Přesto se vás zeptám, co si myslíte, čím je dán stálý úspěch tohoto divadla?
Divadlo S + H je divadlem humoru. Snažíme se svým divákům dodávat pocit dobré pohody, chuť do života, tvůrčí, činorodý optimismus. Snad to není tak málo v době trvajícího napětí, v době dosti drastických katastrofických filmů. A právě v tom, že se pokoušíme naše diváky rozveselit – aniž bychom přitom zavírali oči před závažnou společenskou problematikou – vidíme i důvody stálé zahraniční popularity našich loutek. Humoru podle našeho názoru nikdy nebylo, není a nebude dost a mají-li Spejbl s Hurvínkem tuto možnost, bylo by hříchem nevyužívat ji.
Před několika roky jsem byl svědkem rozhovoru Vašeho kolegy Bohuslava Šulce s jinými loutkáři, kterým vysvětloval, že S + H jsou jediné loutky na světě, u kterých divák přesně ví, která z nich právě hovoří, aniž je musí vidět. Kolik zemí jste s divadlem dosud navštívili, v kolika jazycích jste hráli a kde se vám vystupovalo nejlépe?
Za 53 let své existence Divadlo S + H hostovalo v 27 zemích čtyř kontinentů – mj. v SSSR, Anglii, Indii, USA, Kanadě, NDR, NSR a Japonsku – a Spejbl s Hurvínkem už promluvili šestnácti jazyky. Nejsem přítelem superlativů. S dobrým obecenstvem jsme se setkávali prakticky všude a ten nejlepší dojem v nás pochopitelně vždy zanechává nejčerstvější zážitek, nejnovější zájezd. Přesto však musím konstatovat, že máme velmi mnoho upřímných příznivců v NDR, ale právě tak v NSR a v Japonsku, kde jsme krátce za sebou hostovali už třikrát. Ale i pro nás nakonec platí ono příslovečné „Všude dobře, doma nejlíp“…
Závěr roku 1983 byl pro Vás rovněž ve znamení cestování. Jaké máte další plány?
V říjnu a listopadu – s malým odskokem domů – jsme hostovali v NSR, kde jsme během dvou měsíců uvedli 68 představení – 39 pro děti a 29 pro dospělé. Pro dospělé jsme uvedli novou verzi reprezentačního zájezdového pořadu. S podobným programem jsme už hostovali v květnu v NDR. Mimořádným zážitkem bylo v minulém roce pro nás pohostinské vystoupení v Divadle S.V.Obrazcova v Moskvě v programu přehlídky Dny Prahy v Moskvě, protože zde jsme se znovu setkali s našimi dávnými přáteli, které jsme o rok dříve srdečně přivítali v Praze. Doma nás po sérii předvánočních nadílkových představení pro děti čeká nyní mimořádné uvedení několika představení naší nejnovější hry pro mládež, komedie Josefa Fouska a Miloslava Šimka „Hurvínek na šikmé ploše“ (ukázku zachycuje snímek – pozn. red.) Na jaře 1984 nás pak očekává příprava premiéry nové hry pro děti od Jiřího Středy – Hurvínek a Přeslička, která se s typickým humorem S + H zabývá otázkami životního prostředí a jeho ochrany.
Jste častým hostem hraničních přechodů. Jaké máte zkušenosti s našimi příslušníky?
S příslušníky naší celní správy máme zkušenosti dobré. Nejrychlejší odbavení jsme snad poznali při přechodu přes Cínovec. Souvisí to patrně i s tím, že NDR je námi nejnavštěvovanější zemí a dlužno přičíst i skutečnost, že kromě vystupování souboru našeho divadla, velmi často zajíždíme na pohostinské vystoupení i jako sólisté – tedy já, moje žena Helena Štáchová a kolegové Bohuslav Šulc a Luboš Homola.
V kterém státě jste měl na celnici největší potíže?
V roce 1975 jsme uskutečnili velký zájezd do NSR s přejezdem do Lucemburska. Tehdy jsme byli s mou ženou nuceni vzít sebou i naši patnáctiměsíční dcerku Denisu, jelikož jsme neměli nikoho, kdo by se o ni staral. Předpokládalo to tedy vzít osobní vůz, skládací postýlku, kočárek a kromě hraní i šoférovat. Tehdy také došlo k nejsložitějšímu odbavení na cestě z Lucemburska do NSR. Celý můj vůz byl kompletně prohledán a při této prohlídce objevil příslušník západoněmecké celní policie malou polní sekyrku s kladívkem na protější straně, jejíž topůrko je na konci zakončeno šroubovákem. Tedy nářadíčko, běžně prodávané v NDR na cesty, které mi chtěli zabavit jako zbraň. Došlo k průtahům, dlouhému vysvětlování, a dnes tedy mohu konstatovat, že to byl můj nejkomplikovanější přejezd hranice.
A co nějaké humorné zážitky?
Vzpomínám si na dva. V jistém čase byla zpřísněna kontrola při přejezdu do Rakouska. A tehdy objevil jeden z účastníků zájezdu v kapsičce u kalhot zlatou korunku, kterou si tam den předtím zastrčil při návštěvě zubaře. Nějak si uvědomil, že prováží zlato, pobledl a propadl panice. Marně jsme ho utěšovali. Nakonec zkroušeně šel, přiznal se – a vše dopadlo dobře.
Jednou jsme se vraceli ze zájezdu a tehdy právě v den našeho návratu se našemu kolegovi Bohuslavu Šulcovi (vodič Hurvínka – pozn. autora) narodil syn. Když Šulc dorazil na celnici, k osobnímu autu, ve kterém seděl, přistoupil celník, a oznámil mu onu radostnou novinu. Poté ho pozval do kanceláře, a jaké bylo Šulcovo překvapení, když na stěně spatřil napsány rozměry a váhu svého dítěte. I z této malé historky je, myslím, vidět, že i celníci jsou lidé se srdcem na svém místě.
Pane řediteli, děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho dalších domácích i zahraničních úspěchů.
Dr. Milan Novák
(Clo-Douane, 1984)