Jitka Molavcová dětem k jejich svátku
JITKA MOLAVCOVÁ DĚTEM K JEJICH
SVÁTKU
Jako kluk jsem velice často procházel vchodem pro účinkující různých divadel jako „spoluzavazadlo“ těch, kdo přicházeli pobavit velké i malé diváky. Později jsem těmito místy vstupoval pracovně, ať už s fotoaparátem, kamerou, magnetofonem, blokem nebo se scénářem v ruce. Ten, kdo měl možnost důvěrněji poznat divadlo nejen z hlediště, ale i z druhé strany, pochopí, že jakmile se někdo dostane k herecké profesi, toto povolání ho již nepustí. Nedovede se už vzdát té zvláštní atmosféry, která panuje v zákulisí, vůně líčidel a mastixu, zaprášených kostýmů, paruk a rekvizit, stejně jako zářících reflektorů, vstoupí-li na jeviště. Nedovede si představit život bez neustálého spěchu, popsaného diáře a bez divadelního fermanu.
Jednou z těch, kteří propadli tomuto kouzlu, je i náš dnešní host – herečka a zpěvačka divadla Semafor JITKA MOLAVCOVÁ. Od malička toužila stát se herečkou. Po ukončení povinné školní docházky studovala na Střední průmyslové škole grafické, kde také s vyznamenáním maturovala. Vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent ´70, kterou přenášela i Československá televize. Všimlo si jí vedení Semaforu a po absolvování konkursu byla přizvána k externí spolupráci. Tak se stalo, že již ve třetím ročníku studií začala vystupovat na semaforských prknech. Neměla to nijak jednoduché, protože kromě školy musela někdy absolvovat až 33 představení za měsíc. Od května 1970 je v Semaforu v trvalém angažmá dodnes. Protože Jitka Molavcová je dobře známá i u dětských diváků, navštívil jsem ji doma s magnetofonem a fotoaparátem, abychom si povídali nejen o její práci, ale zavzpomínali si i na její dětství.
Vzpomínáte ráda na své dětství?
Narodila jsem se v pivovaru, proto ráda vzpomínám na své hry na pivovarském dvoře. Byl to takový krásný velký dvůr se stromy a trávou, který poskytoval hodně možností ke všem dětským hrám. Z jedné strany to tam vonělo sladem, z druhé čokoládou z Orionky. Když tam však přijdu dnes za svou maminkou, která tam bydlí dodnes, je mi moc líto dětí, které si tam hrají, nyní je to už úplně jiné a o moc horší životní prostředí. Ráda také vzpomínám na mého velkého koníčka, kterým byla hra na klavír. Vždycky, když jsem přišla domů, mé první kroky vedly ke klavíru. Jezdívala jsem také na pionýrské tábory. Z počátku se mi sice stýskalo, ale byly tam různé příležitosti k hraní, zpívání a recitování, tak se mi tam potom docela líbilo.
Chodila jste ráda do školy, byla jste vzorná žákyně nebo jste někdy šla třeba za školu?
Do základní školy jsem moc ráda nechodila. Daleko raději vzpomínám na průmyslovku. Byl tam o hodně lepší kolektiv, také žáci už byli rozumnější a dospělejší. Co se týká předmětů, odjakživa jsem se bála matematiky, měla jsem ráda kreslení, zpěv, tělocvik a český jazyk. Protože se při něm i recitovalo, což mne vždycky bavilo. Nedá se říct, že jsem byla vzorné dítě, byla jsem spíš plachá a hrozně jsem se styděla. Ve škole jsem nezlobila, zato jsem se vždycky v nevhodnou chvíli začala smát a smích jsem potom nedokázala zastavit. Za školu jsem nechodila, ale přestože klavír byl můj opravdu velký koníček, někdy jsem šla za klavír. Místo, abych šla k panu profesorovi na hodinu klavíru, šla jsem vedle za korunu do kina Slávie na Vinohradech na Pyšnou princeznu.
Vždycky jste toužila po divadle. Hrála jste už jako dítě?
Jako dítě jsem vystupovala pouze v recitačním kroužku. Recitovala jsem např. vždy před začátkem představení při povinné školní návštěvě kina. Nechtěla jsem být jenom herečkou, ale chtěla jsem se stát i operní pěvkyní. Jednou jsem našla pod vánočním stromečkem libreto Rusalky, celou operu jsem se pak učila nazpaměť, a to jak hrát na klavír, tak i zpívat. Kdybych se však nestala herečkou, stejně jsem chtěla být u divadla, i kdybych měla třeba jen roznášet svačinu. Měla jsem štěstí, že se mi vlastně všechno vyplnilo. Hrála jsem dokonce Mařenku v Prodané nevěstě. Nastudovali jsme společně s Radošínským divadlem muzikál s názvem Nevesta predaná Kubovi a pak jsme dojížděli na představení do Bratislavy a opravdu jsem i operně zpívala. Jiří Suchý hrál Kecala a Ivan Podobský Jeníčka.
Vystupujete často pro děti. Pro děti hrát bývá ale někdy těžší než hrát pro dospělé.
Pro děti hraji ráda a hraje se mi pro ně dobře. Někteří kolegové se pro děti bojí hrát. Je pravda, že děti jsou upřímnější, člověk musí najít tu správnou mez, vztah a musí vzniknout jak v hledišti, tak na jevišti souzvuk duší. Pro děti hraji prakticky po celé republice v divadlech, klubech a podobně. Nedávno jsem dokonce vystupovala i pro děti našich krajanů ve Vídni. Před léty jsem začínala pořadem Pohádky Jitky Molavcové, který se hrál téměř 8 let, nyní připravujeme pod patronací SKS již třetí pořad.
Co budou moci v nejbližší době s Vámi vidět malí i velcí diváci?
V televizi další pokračování dětských kabaretů, děti si také hodně píší o čarodějnici a pomocníka Milouše. Namluvila jsem další díly večerníčků Káti a Škubánka, ve filmovém studiu Gottwaldov se připravuje muzikál pro děti, což je vlastně filmová podoba hry J. Suchého Člověk z půdy, upravená pro děti. Od března točíme na Barrandově s J. Suchým nový film – vlastně pokračování Jonáše a Melicharové – pod názvem Jonáš aneb jak je důležité míti Melicharovou. Režie se opět ujal V. Sís. Bude to barevný film založený na snových vizích. V televizi jsem natočila pohádkový muzikál Ivo Fischera pod režijním vedením Pavla Háši My se vlka nebojíme, ve kterém hraji mazanou lišku.
Co vás nejvíce zajímá a baví na vašem povolání?
V Semaforu se mi líbí hlavně proto, že v našich hrách spojujeme zpěv s hraním. Na herectví a na tomhle uměleckém životě, který vedu, se mi pak líbí zejména proměny, že se nejedná o jednotvárný život. Ráno hraji třeba pro děti čarodějnici a večer Markétku ve Faustovi. Nebo jsem natáčela v NDR historický seriál, ve kterém jsem ztvárňovala vyloženě dramatickou postavu a po návratu do Prahy jsem si obula velké boty a hrála v divadle Melicharovou, což je vlastně takový klaun.
Vzpomenete si na některé setkání s našimi příslušníky?
Mám na vaše kolegy opravdu jen dobré vzpomínky. Ke mně se vždy chovali dobře a někdy dokonce zbyla i chvilka času si trochu popovídat. Věřím, že tomu tak bude i nadále při mých zahraničních cestách. Myslím si, že když má člověk čisté svědomí, nemusí se bát.
Závěrem ještě vaše přání dětem k jejich svátku?
Přeji všem dětem hodně zdraví, štěstí a také hodně legrace. Přeji jim ale také, aby hodně dlouho zůstaly dětmi. Těším se s nimi na další setkání buď v divadle nebo na televizní obrazovce.
Děkuji za rozhovor a těším se na shledanou v divadle při příští premiéře.
Dr.
Snímek autor
(Clo-Douane, konec 80. let min. stol.)
