Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chvilka s Dášou Veškrnovou

21. 4. 2010

Chvilka s Dášou Veškrnovou

 

 

     Dáša Veškrnová patří k nejznámějším osobnostem naší mladé herecké generace. Za svého působení prošla řadou nejrůznějších typů divadel – od brněnského Divadla na provázku přes Státní divadlo v Brně, Divadlo J. Wolkera, Semafor, až po přední pražskou scénu – Divadlo na Vinohradech, kde je v angažmá od roku 1977.

 

     Sešli jsme se spolu v divadelní šatně při jednom večerním představení. Na jevišti se odvíjel děj Drdových Dalskabátů, ve kterých představuje Dorotku. O pauzách jsme si povídali mimo jiné i o jejích setkáních s příslušníky celní správy.

 

     Dášo, hovořila jsi již s mnoha lidmi, ale rozhovor na toto téma není pro tebe asi obvyklý.

 

     To určitě. Nejčastěji se mne lidé ptají, jestli jsem tak praštěná ve skutečnosti, jako na plátně. Zařadila jsem se totiž svými rolemi do nevelkého počtu žen-komiček, i když poslední dobou dostávám role i odlišného charakteru. Musím však říct, že mým tajným přáním a snem nebylo stát se herečkou, ale učitelkou. Realizovat toto přání mi zabránil nevalný prospěch z matematiky a fyziky. Jediná škola, kde nechtěli vypočítat žádný matematický vzorec ani rovnici, byla Státní dramatická konzervatoř v Brně, kam jsem se přihlásila a kde jsem úspěšně složila zkoušky. Ve studiu jsem pak pokračovala na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

 

     Žáci tím jistě přišli o zajímavou kantorku. Řekni mi ale, ve kterých rolích se cítíš nejlépe?

 

     V těch, které byly napsány pravdivě ze života. Byly by to asi role tragikomické, tedy takové, kdy se lidé smějí i pláčí. Nejraději snad vzpomínám na bakalářský příběh Husa, ve kterém jsem hrozně ráda hrála. Mám také ráda, když se i v tzv. kladné roli ukáží negativní vlastnosti postavy a naopak, protože žádný člověk není jen dobrý nebo špatný. Moc ráda jsem hrála i Slečnu se špatnou pověstí, která je také, do jisté míry, tragikomickou postavou. Je to holka, o které si divák do poslední chvíle myslí, že je lehčího založení, ale nakonec se ukáže, že byla jen obětí pomluv.

 

     V čem tě uvidíme v nejbližší době?

 

     Co nejdříve by měla být vysílána detektivka Síť na bludičku, kde hraji holku z tančírny, ale nakonec se z ní vyklube holka, která neváhá nasadit život, aby vypátrala vraha své kamarádky. Dále to bude film podle stejnojmenné knihy M. V. Kratochvíla Komediant, na který se nesmírně těším. Je to film z doby třicetileté války a režírovat ho bude národní umělec O. Vávra. Ale ještě dříve točím film Oči pro pláč, což je komedie o tom, jak je nesnadné pro mladé manžele vyměnit byt.

 

     Zahrála by sis ve filmu ženu v celnické uniformě?

 

     Ráda. Celnický seriál, který před časem běžel, šel jaksi mimo mne. Nikdy jsem ještě nikoho v uniformě nehrála, zřejmě nevypadám dost seriózně.

 

     Co považuješ za svůj dosud největší úspěch?

 

     Dvě Zlatá slunce, která jsem obdržela za nejlepší ženské herecké výkony ve filmech Holky z porcelánu a Holka na zabití. Za poslední velký úspěch, ale nejen můj, celé naší kinematografie, považuji ohlas na Festival československého filmu v Latinské Americe, odkud jsem se nedávno vrátila. Náš film tam má strašně dobrý zvuk a lidé nás dokonce poznávali i na ulici a volali na nás křestními jmény, protože naše fotografie znali z předních stránek časopisů.

 

     A teď obraťme list. Často jezdíš do zahraničí. Jaké máš vzpomínky na setkání s celníky?

 

     Jenom ty nejlepší. Vždycky se chovají výborně, přestože to není jistě žádná legrace stát na té čáře za každého počasí. Vyžaduje to soustředění a jistě i lásku k tomuto povolání. Dokud jsem hrála praštěné holky, asi si říkali, to je ta praštěná, tou se nebudem tolik zabývat. Ovšem teď když hraji povětšinou potvory, nevím, jestli neztratím jejich přízeň. Jinak přeji vašim kolegům, ať jsou pořád tak hodní jako dosud, a aby jim práce rychle ubíhala. Na oplátku za jejich namáhavou a odpovědnou práci se budu snažit odměňovat je prostřednictvím filmu a televizní obrazovky.

 

     Zažila jsi na celnici nějakou zajímavou příhodu?

 

     Asi před třemi roky jsem se vracela z NSR a jako obvykle se mne celník zeptal, jestli vezu nějakou zakázanou tiskovinu. Suverénně jsem odpověděla, že ne, když tu jeho oči spatřily na sedadle vedle mne ležet časopis Playboy. Na jeho otázku, co je tohle, jsem klidně odpověděla, že časopis, o který mne požádali známí. Dnes už jsem chytřejší, ale tehdy jsem neměla nejmenší tušení, že je to zakázané, protože pod pojmem zakázané tiskoviny jsem si představovala úplně něco jiného. No ale váš příslušník to tehdy vzal s humorem.

 

     Dáše děkuji za rozhovor a za čas, který mi věnovala, přestože jsme se sešli právě v době, kdy denně střídala divadlo s natáčením, takže její volný čas se počítal opravdu na minuty.

 

                                                                                         Dr. Milan Novák

                                                                                           Snímky autor

 

(Pro časopis Clo-Douane, rukopis odevzdán do tisku 18. 7. 1983)