Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na slovíčko s Petrou Janů

21. 4. 2010

NA SLOVÍČKO S PETROU JANŮ

 

 

     Zpěvačka PETRA JANŮ patří již několik let k našim předním interpretům populární hudby. Její profesionální dráha se začíná v roce 1972 v Jihlavě, kde se zúčastnila festivalu Mladá píseň a získala druhé místo a Stříbrný řetěz. Tam ji také objevil Pavel Větrovec pro pražský Semafor, kam po úspěšném konkursu záhy nastoupila do trvalého angažmá. Jiří Suchý má také „na svědomí“ její umělecké jméno. Později se vydává na samostatnou uměleckou dráhu a po vystřídání několika doprovodných skupin navazuje na spolupráci s hudebníky z NDR, kteří vystupují pod názvem Express.

 

     Petra Janů má na svém kontě řádku singlů, čtyři dlouhohrající desky: Motorest, Exploduj!, (jejíž název je podle mne pro její hlasový fond asi nejpříhodnější), Já a My a Motel-Rest (vydala Artia), dále spolupráci na LP desce Generace a výborně zazpívanou roli vystěhovalecké dívky Anny v gramofonové rockové opeře Titanic. Neměli bychom ale zapomenout ani na její hlavní roli v celovečerním filmu Koncert.

 

     Využil jsem jednu z mála volných chvil zpěvačky a rád přijal její pozvání. V bytě, který na první pohled prozrazuje hudební rodinu, jsme si při magnetofonu trochu povídali o její práci.

 

     Protože na samém začátku profesionální dráhy Petry Janů, jako u mnoha jiných, stál Semafor, nemohl jsem začít ani jinak než otázkou, co pro ni toto divadlo znamená?

 

     Když mně nabídli práci v Semaforu, málem jsem omdlela. Toto divadlo mi dalo všechno. Naučila jsem se, co je to jeviště, chodit, pohybovat se, mluvit, atd. Do té doby jsme uměla jenom trochu zpívat a to bylo vše. Tento nástup byl určitě pro mne a moji práci hrozně důležitý a bylo bezvadné, že jsem tam mohla těch šest sezón účinkovat a nastoupit tak na sólovou dráhu už dost připravena. I pak jsem ale v Semaforu ještě nějaký čas vystupovala externě. V současné době hostuji v semaforském zájezdovém programu Vyvěste fangle. Je to program k 25. výročí divadla a já mám možnost opět po delší době zahrát si v něm svoji oblíbenou Bludičku z Kytice.

 

     Jsou jistě určitá specifika mezi vystupováním v takovémto intimnějším prostředím a ve velkých sálech.

 

     Ano, ale obojí má svoje kouzlo. Je samozřejmě strašně příjemný pocit vystupovat ve sportovní hale před třemi tisíci diváků. Ta atmosféra je ale vlastně už daná, tam zpívám rockovou muziku a lidi vědí, na co přišli, takže se o ně nemusím prát. Na druhé straně ale nyní vystupuji jednou měsíčně v Redutě s komorním programem s názvem Trochu jinak, společně se Zdeňkem Mertou a Smyčcovým kvartetem, a to má taky něco do sebe. Zde si lidi musím nejdřív získat a zatáhnout je do hry, protože mne znají úplně jinak. Tady zpívám potichu, písničky pomalé a hloubavé. Jsem ráda, když diváci odcházejí po představení spokojeni se zjištěním, že umím zpívat i něco jiného.

 

 

     A současný program s Expressem a plány do budoucna?

 

     S ním vystupuji ve velkých sálech nyní s programem Inter-rock 84, který obsahuje i všechny moje nové písničky. Dokonce i píseň Moje malá premiéra, kterou z duše nesnáším, ale lidem se líbí, chtějí ji slyšet, tak ji zpívám. O novém pořadu bych zatím nerada mluvila, protože jsem tak trochu pověrčivá, takže si o něm popovídáme, až vše bude pod střechou.

 

     Činnost Petry Janů se ale nesoustřeďuje jen na skupinu Express.

 

   Například před rokem jsem absolvovala několik vánočních koncertů se skupinou Olympic, s kterou jsem natočila i singl. Další dva singly jsem pak natočila s Ondřejem Soukupem. V nedávné době jsem natáčela televizní pořady Hitparáda, Možná přijde i kouzelník, Sejdeme se Na výsluní a v Karlových Varech Dva z jednoho města.

 

     Jak je vidět, na nedostatek práce si zpěvačka stěžovat nemůže. Proto, jak se mi svěřila, každoročně v létě tráví alespoň měsíc se svým manželem na Nežárce nebo na Liptovské Maře.

 

     Jsou to pro nás jediné dny, kdy na muziku ani nepomyslíme. Letos to byla koncem června Liptovská Mara. Já jsem teplomilný tvor, takže ráda jezdím na sluníčko a manžel má zase rád, když mu mží na hlavu a může chytat ryby.

 

     Takovou dovolenou si Petra Janů jistě zaslouží. Ročně absolvuje mimo další práce 160 koncertů (dříve jich bylo 200), z čehož polovinu doma a polovinu v NDR. Doposud vystupovala také ještě v PLR, SSSR, na Maltě a na Kubě.

 

     Nejlepší publikum jsem v každém případě zažila na Kubě. Tam jsou lidé strašně spontánní a hudbu mají hrozně rádi. Tak bezprostřední obecenstvo jsem snad nikde nezažila.

 

     Dočkáme se v nejbližší době nějakého nového gramofonového alba?

 

     Koncem roku 1983 jsem natočila LP desku s názvem Ročník 50, která se měla objevit na trhu v září, takže nyní už by měla být v prodeji. Hudba je dílem O. Petřiny, který je společně s P. Vrbou a Ed. Krečmarem i autorem některých textů. Nedávno jsem ale dokončila opravdu krásnou práci – album pro Artii na export. Je to 12 písniček, které byly oceněny Oscarem. Práce to byla těžká, ale povedla se, takže jsem na tuto desku pyšná.

 

     A co zpěvačka považuje za svůj dosavadní největší úspěch?

  

     To je asi vždycky ten poslední. V naší profesi jsi prostě jednou nahoře a jindy jsi zase dole. Ale myslím si, že zatím, co jsem kdy vytvořila, je asi právě výše zmíněná deska pro Artii mojí nejlepší vizitkou.

 

 

 

 

     Takže si jenom přejme, aby tato deska byla k dostání i na našem trhu. No a protože čas pokročil, a i rozsah rozhovoru je vymezen, závěrem si ještě zavzpomínejme na setkání s našimi příslušníky.

 

     S příslušníky celní správy jsem vždycky vycházela krásně. Dokonce mám jednu obzvlášť hezkou vzpomínku. Vracela jsem se vlakem z Berlína a měla jsem opravdu strašlivou žízeň. Neštěstí bylo ale v tom, že všude bylo všechno zavřené, takže jsem si nemohla nikde nic k pití koupit. V tom však přišli naši celníci, kteří mne poznali, vyptávali se, co tam dělám, a chtěli obrázek. Obrázek jsem jim dala, ale říkám: „ Prosím vás, buďte tak hodní a zachraňte mi život, nebo tady určitě leknu.“ Na chvilku se tedy ztratili a přinesly mi dvě Coly. Ani nevěděli, co to pro mne v tu chvíli znamenalo a jak jsem jim byla za to vděčná.

 

     Mně nezbývá, než Petře poděkovat za rozhovor a rozloučit se s přáním, aby jí ta ocelová lana, co má místo hlasivek, ještě dlouho vydržela.

 

                                                                                       Dr. Milan Novák

                                                                                         Snímek autor

 

(Clo-Douane, 1984)