Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na návštěvě u Petry Janů

21. 4. 2010

NA NÁVŠTĚVĚ U PETRY JANŮ

 

 

     Nedávno jsme se mohli dočíst v tisku: 82 koncertů během 87 dnů, 27 000 kilometrů, noclehy v 70 hotelích NSR, Švýcarska, Belgie, Francie, Lucemburska, Rakouska a Itálie, rozšíření šňůry o další 2 termíny. To vše absolvovala zpěvačka, dvojnásobná držitelka Zlatého slavíka, zasloužilá umělkyně PETRA JANŮ společně s Josefem Laufrem, orchestrem Golem a skupinou UNO s pořadem Nejlepší z Broadwaye (Best Of Broadway).

 

     To mne inspirovalo k tomu, abych zpěvačku po delší době opět navštívil a než se znova rozjede do světa, ji trochu vyzpovídal. Nebylo to nijak jednoduché, po návratu ze zahraniční Petra natáčela svoji novou dlouhohrající desku, musela absolvovat několik koncertů po republice, netrpělivě čekala, až bude 2. července, aby odjela na chalupu do jižních Čech na zaslouženou dovolenou a po dovolené ji čeká opět příprava na dlouhodobý zahraniční zájezd, na který by měla odjet koncem září.

 

     Taková dlouhá „šňůra“, kterou jste absolvovala poprvé a připravujete se na další, musí být značně vyčerpávající fyzicky i psychicky.

 

     Máte pravdu, hlavně psychicky. Každý zpěvák měl 2 až 3 písničky, takže to nebylo moc namáhavé, spíš to bylo vyčerpávající tím, že jsme denně trávili minimálně 4 hodiny v autobuse. Pokud byl volný den, strávili jsme ho v autobuse celý, protože jsme museli ujet třeba 1 000 kilometrů.

 

     Čí to byl vlastně nápad uskutečnit takhle dlouhé turné?

 

     Přesně před rokem jsem vystupovala s Golemem v Benešově, kde byl přítomen i západoněmecký agent a nabídl mi tuto spolupráci. Pak se k nám přidal i J. Laufer, který to celé režíroval, a baletní skupina Uno. Tento agent k nám připojil ještě 4 americké kolegy, s kterými jsme zájezd absolvovali.

 

     Jistě máte řadu vzpomínek na takto dlouhý zájezd.

 

     Kompletní program jsme začali zkoušet koncem října 1988 v Praze, ale nepodařilo se nám ho odehrát celý, takže jsme nevěděli, jak to dopadne. Navíc, když jsme 5. listopadu konečně vyrazili, dojeli jsme do Plzně, kde nás zastavil zvukař s mým manželem a zjistili jsme, že Ford, s kterým oni jeli před námi, je prakticky „zrušený“. Z Plzně jsme ve 22 hodin přesto vyjeli a do místa našeho prvního působiště v zahraniční jsme dojeli asi ve 14 hodin. Nálada žádná, začali jsme zkoušet a opět jsme tu zkoušku nedokončili. Říkali jsme si, že to začíná hezky, zítra balíme a jedeme domů. Ale každý z nás se zkoncentroval k takovému výkonu, že těch 2 500 lidí v hale tleskalo a dupalo a dvakrát jsme prodlužovali.

 

     Naše technika zažila zajímavou příhodu na celnici. Přijeli na hranice NSR-Belgie, kde byly dva přejezdy a oba označeny na Antverpy. Jak se však ukázalo, jeden vedl do Belgie a druhý do Holandska. Dva vozy se postavily do holandského pruhu a jeden do belgického. Ty vozy – Avie, které byly v holandském pruhu, se nemohly na dálnici otočit, a tak, i když chtěly jet do Belgie, musely pokračovat dál na přechod. Tam jim nemohli vysvětlit, že se jedou do Holandska jen otočit a za chvíli, že jedou zpět. Když to celníci pochopili, dali jim takové ohromné razítko a s sebou dva své kolegy. Otočili se a přejeli na belgický přechod. Tam už čekal třetí vůz, kolega jim strašně vynadal, protože neměl u sebe ani celní doklady, ty byly právě v jednom z vozů, jedoucích do Holandska.

 

     Technici cestovali třemi vozy a karnety měli jen na dva. Na přechodech pak pracně vysvětlovali, co z toho třetího vozu patří do těch dvou. Vždycky jen trnuli hrůzou, aby to na celnici nechtěli přeložit přesně tak, jak je to v dokladech.

  

     Asi 14 dnů před koncem zájezdu vezl manžel vozem řidiče našich Avií do ČSSR, aby si něco již odvezli předem. Problém byl však v tom, že oba měli ve svých CDP zapsány i své Avie. Jeli jen kousek za Rozvadov, takže za ¾ hodiny se vraceli zpět. Celník nějak přeslechl při jejich prvním přejezdu, že se budou za chvíli vracet, a tak hrozně dlouho dobu sepisoval na stroji nějaký zápis. Když se za chvíli vraceli zpátky do NSR, byl z toho tento celník málem na mrtvici, zřejmě si uvědomil, co času strávil sepisováním těch dokladů.

  

     Příjemné pro nás bylo, když zahraniční televize, která naše představení natáčela, udělala anketu s diváky a zjišťovala, jak se jim naše představení líbilo. Diváci byli spokojení. Televizní pracovníci se potom ptali diváků, jestli vědí, odkud jsme. Nejprve se domnívali, že jsem Američané, potom Angličané, a když jim prozradili, že jsme z Prahy, zůstali stát udiveně s otevřenými ústy a pak dodali, ale stejně se nám to líbilo.

  

     Smutnější již bylo, když jsme v cizině slavili Štědrý den (zájezd totiž trval od 5. listopadu do 6. února). To jsme si teprve uvědomili, jak jsme šíleně vázáni na ten náš mikrosvět, na kamarády i na Prahu a na to vše, co s Vánocemi souvisí. Byla jsem poprvé v životě na Vánoce mimo rodinu, takže mi to setkání se svými nejbližšími strašně scházelo a přiznám se, že ukápla i nějaká ta slzička. Tam jsem si teprve uvědomila, jak jsem fixována na tyto svátky, které tak miluji.

 

     Děkuji za rozhovor. A my, zatím co bude Petra Janů vystupovat mimo naši vlast, se musíme spokojit s její novou LP deskou, která by měla vyjít v lednu 1990.

 

                                                                                              Dr. Milan Novák

                                                                                         Snímky archiv autora

 

A ještě dovětek:

 

     Petra Janů – zpěvačka, které se podařilo to, co není ve světě hudby zdaleka samozřejmé, v posledních letech se stala naší nejpopulárnější zpěvačkou (dvakrát získala Zlatého slavíka) a současně je vysoko hodnocena i odbornými kruhy (v letošním roce získala titul zasloužilá umělkyně). Tento soulad se podaří jen malému počtu umělců.

 

 

(Clo-Douane, 1989)