Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání s Josefem Zímou - nikoli na Vlachovce

21. 4. 2010

SETKÁNÍ S JOSEFEM ZÍMOU –

NIKOLI NA VLACHOVCE

 

     S hercem a zpěvákem Josefem Zímou, členem Městských divadel pražských, jsem se setkal před rokem – přesně 29. května 1983 – při tradičním „Běhu Prahou“, který pořádá Televizní klub mladých. On v roli závodníka, já s fotoaparátem na krku. Obdivoval jsem ho, protože se zúčastnil nejen soutěže herců, zpěváků a novinářů na tisícimetrové trati, ale i závodu vytrvalců společně se stovkami závodníků nejrůznějších věkových kategorií.

     Josefa Zímu známe především (kromě jeho vystoupení na mateřské scéně) z televizních pořadů Sejdeme se na Vlachovce. Někteří z vás měli dokonce příležitost zúčastnit se natáčení jedné Vlachovky osobně.

     Po roce jsme se tedy opět sešli, tentokrát v zákulisí divadla Rokoko. Představím vám Josefa Zímu v úloze trochu neobvyklé, protože jsme si povídali především o sportu.

     Kdy a jak jste se ke sportu dostal?

     Jako většina kluků jsem začínal kopáním do míče. Později ve mně vzbudil zájem o sport jeden pedagog z měšťanky. Bylo to plavání, které mne velice bavilo. Potom přišlo na řadu kolo. Uchvátilo mne natolik, že pro mne nebylo problémem ujet trať z Prahy do Budějovic a zpět. Poté jsem se začal věnovat běhání. Už tehdy jsem neměl talent na krátké tratě, byl jsem spíš na výdrž. Později jsem hrál i odbíjenou, a to dokonce za divadelní fakultu.  Po příchodu do praxe přišly zájezdy, televize, rozhlas, času bylo stále méně. Snažil jsem se proto po léta alespoň denně cvičit a rád jsem chodil na dlouhé procházky. Při pobytu v Mariánských Lázních jsem kupříkladu denně nachodil dvacet kilometrů.

     Po přestěhování z Vinohrad do Břevnova poblíž Hvězdy jsem zjistil, že tam běhá spousta lidí nejrůznějšího věku. Začal jsem to zkoušet také. Zprvu nenápadně, aby mne nikdo neviděl. V centru Prahy bych si to nedovolil. Běhat po asfaltu dává nohám zabrat a vdechováním různých zplodin by si člověk asi spíše ublížil, než aby mu to prospělo ku zdraví. Hvězda je ale ideální prostředím, tak jsem začal trať stále prodlužovat, až jsem ji oběhl bez zastavení celou. Je to asi 3600 metrů. To už jsem si říkal, že pro zdraví opravdu něco dělám.

     Jaký je váš rekord?

     Hvězdu se mi podařilo oběhnout nonstop třikrát. To je přes deset kilometrů, přitom to není žádná rovinka. Běžně dělám takových šest až osm kilometrů. Nejlepší by bylo běhat obden, ale musím se přizpůsobit svým závazkům. Takže někdy mi to vyjde dvakrát třikrát týdně, když je pár dnů volna, tak běhám denně.

     Co pro vás sportování znamená?

     Mnoho. Člověk pozná, že něco dokáže, posiluje si vůli a záhy zjistí, že když nemůže vyběhnout na svou trať, je celý nesvůj. Sportování přispívá rovněž k překonávání různých starostí, stressů a problémů, k udržení celkové kondice. Působí na mne jako dříve sauna, kam jsem často chodíval. Člověk se v ní úplně fyzicky i duševně očistil. To mi dnes plně vynahrazuje běh.

     Vloni jsme se setkali na Běhu Prahou. Uvidím vás letos opět mezi závodníky?

   Budu-li v pořádku, tak se, když to jen trochu půjde, zúčastním zase. Bylo by to potřetí. (Při své odpovědi Josef Zíma myslel především na svůj zdravotní stav. Právě totiž prožíval silné bolesti v zádech, a jen díky několika injekcím a především silou vůle se mohl aspoň trochu pohybovat a přitom odpoledne zvládnout veřejnou generálku a nyní se zrovna připravuje na výstup večerního představení – a tak, když jsem ho viděl v zákulisí, nezbylo mi, než ho obdivovat znovu.)

     Herectví patří k nejnamáhavějším profesím. Bývá dokonce srovnáváno s prací horníků či výkony špičkových sportovců. Herec na jevišti prožívá silné fyzické i psychické vypětí a k špatnému pracovnímu prostředí přispívá vysoká prašnost jeviště. Doporučujete svým kolegům pro zvýšení kondice běhání?

     Tomu, kdo pro to má aspoň minimální zdravotní předpoklady, zcela určitě. Ovšem běhat jen ve zdravém prostředí, aby např. při zvýšené inhalaci městského smogu nebyl účinek spíše opačný.    Před nějakým časem jsem hostoval v Hudebním divadle v Karlině ve Frimlově muzikálové verzi Tří mušketýrů. Přítomní byli lékaři, kteří nám prováděli zkušební vyšetření – před začátkem, o přestávce a po skončení představení. Vyšetření bylo podrobné – od měření tlaku, odběru krve až po psychotechnické testy. Nedokážete si představit, jak se všechny hodnoty ohromně změnily. Podle vyjádření lékaře to byly rozdíly a výkony srovnatelné s výkony olympioniků.

     Před nějakou dobou měli někteří naši kolegové možnost osobně se zúčastnit natáčení jedné z Vlachovek. Jak se vám tato „celnická“ Vlachovka natáčela?

     Přestože uběhlo už několik pátků, vzpomínám si, že to byla Vlachovka docela vydařená a že nám právě ti přítomní hosté, v tomto případě příslušníci celní správy, velice dobře pomáhali a dobře se s nimi spolupracovalo, čímž přispěli i k vytvoření dobré nálady. Nakonec, když se tento pořad vysílal, myslím, že to bylo na něm znát.

     A co nějaké jiné vzpomínky na setkání s našimi příslušníky?

     Do zahraniční jezdím velice málo. Ale přesto si na jeden zážitek, a to velice příjemný, vzpomínám. Někdy kolem roku 1964 jsem byl měsíc v Mnichově a po skončení práce jsem se vracel s kolegou autem do ČSSR. Byla ošklivá deštivá noc, hrozná cesta, a k ránu, celí nevyspalí, zmrzlí jsme dorazili na přechod do Folmavy. Vypotáceli jsme se z auta a ti vaši chlapci se nás ujali, vzali nás dovnitř do tepla, děvčata, která měla službu, nám uvařila hrnec čaje, namazala chleba se sádlem a my jsme si v tu chvíli připadali opravdu doma. Po celém tom měsíci, kdy jsme se v NSR neměli špatně, to byl přece jenom krásný návrat domů, hezké přivítání na naší půdě. Věřte mi, že se nám z té celnice skoro ani nechtělo.

     A protože vás už volá inspicient na scénu, ještě poslední otázku. Co děláte v současné době?

     V Rokoku hraji ve hře Soudkyně, kam se chystám na scénu, jinak zítra (tj. 10. 4. 1984 – pozn. autora) máme premiéru Thomasovy hry Mandarinkový pokoj, což je taková bulvární komedie, ale v tom nejlepší slova smyslu. Pak mne ještě čeká nastudování alternace za Zdeňka Hradiláka ve hře M. Horníčka Třináctá sestra. Jinak samozřejmě zájezdy, televize, občas dabing, rozhlas, takže se doma ani mnoho nezastavím.

     Děkuji za rozhovor a těším se na shledanou na Běhu Prahou 1984.

                                                               Dr. Milan Novák

                                                                 Snímky autor

 

(Clo-Douane, 1984)